Otehamova stránka

Německá Ponorková válka 1914 - 1918 Trocha z historie Skrýt se a volně se pohybovat pod hladinu moře byla odnepaměti touha člověka. Myšlenkou zkonstruovat podmořský člun se zabývali již myslitelé ve starověku. I legendární vědec a umělec Leonardo da Vinci se touto myšlenkou zabýval. Žádná studie však nepřešla stádium návrhu až do roku 1624, kdy holandský myslitel Cornelius Drebbel, působící i na pražském dvoře Rudolfa II., sestrojil první použitelnou ponorku. Ta se zkoušela na Temži u příležitosti oslav narozenin anglického krále Jakuba I. Během tří hodinové plavby tento podmořský člun překonal vzdálenost mezi Westminsterem a Grenwichem. V jejím dřevěném vnitřku potaženém naolejovanou kůží sedělo patnáct mužů. Pohyb ponorky zajišťovala osádka a to ručně vesly. Jak to bylo řešeno s kyslíkem zatím nevíme, ale buď se uvolňoval z nějaké sloučeniny, nebo se chemicky vázal na již vydýchaný oxid uhličitý. Roku 1776 sestavil jistý David Bushnell z Connecticatu podmořské bojové plavidlo s názvem Turtle (želva). Jednalo se o stroj ve tvaru vajíčka pro jednoho plavce, který byl ručně poháněl dvěma šrouby a ovládal kormidlem. Ve výzbroji této ponorky byla jedna mina s 130 librami střelného prachu. Tak vznikla pravděpodobně první ponorka na světě. Dočkala se jednoho bojového úkolu, při kterém se dostala ke svému cíli, ale nedokázala umístit minu do opancéřovaného dna nepřátelské lodi. V roku 1864 vrcholí Americká občanská válka mezi státy Unie a Konfederace. Lodě Unie blokují od počátku války přístavy Konfederace, jejíž hospodářství tím silně trpí. Onoho dne 17.února se pod hladinou přístavu Charlestown sune osmimístná ponorka jménem „Hunley“ a míří ke své budoucí oběti, lodi Unie USS Housatonic. Následný výbuch potápí loď během pouhých 5 minut přičemž zemřelo 5 členů posádky, ostatní se zachraňují na člunech. Od tohoto data začínají ponorky čím dál tím více promlouvat do průběhu válčení. Skutečně první moderní ponorku sestavil na přelomu 50. a 60. let 19.století španělský génius Narcis Monturiol (1819 – 1885). Jeho vylepšená ponorka El Ictineo byla již poháněná jednoválcovým parním strojem se zásobníkem páry, který umožňoval její provoz i pod hladinou. Dne 22.října 1867 se vylepšená verze dostala údajně až do hloubky 30 metrů. Pod hladinou pak vydržela neuvěřitelných 7 hodin. Jeho následovníkem byl irský emigrant Phillipe Rolland, který v roce 1897 sestrojil ponorku USS Holland. Ta se tak v květnu téhož roku stala první oficiální ponorkou zařazenou do služeb amerického námořnictva. První světová válka 1914 – 1918 Německo Do začátku Velké války, později nazvané první světová válka, vstupovali válčící státy s jistým množstvím ponorek. Nicméně i když se tyto neustále zdokonalovali, bylo na ně pořád nahlíženo jako na druhořadou válečnou techniku a tak jim nebyla v žádné z válčících stran věnována patřičná pozornost. Jedině snad Vilémovské Německo se mohlo chlubit flotilou ponorek na vysoké technické úrovni a v množství srovnatelným s Francií nebo Anglií. Ale k smůle Německa, ani zde jim nebyla věnována patřičná pozornost, i když již delší dobu existovali studie, které poukazovali na ponorku, jako na ideální válečný prostředek pro vedení blokády a ponorkové války proti možným nepřátelům Anglii a Francii. Nepočetná, ale kvalitní německá ponorková flotila dala o sobě prvně vědět 22.září 1914. Toho dne v ranních hodinách spatřil velitel ponorky U 9 v periskopu obrysy tří velkých nepřátelských plavidel. Jednalo se o pancéřové křižníky britského námořnictva – Aboukir, Cressy a Hogue. Ponorka zaujala výhodnou pozici a v 7:20 hodin odpálila první torpédo. To ze vzdálenosti 800 metrů zasáhlo křižník Aboukir. Loď neměla šanci a po plném zásahu šla pod hladinu. O půl hodiny se situace opakovala a na dně moře skončil druhý pancéřový křižník a za hodinu i třetí. Během pouhých dvou hodin tak dokázala jediná ponorka poslat ke dnu tři nepřátelské lodě a s nima i 1400 mužů posádky. O den později německé novinové titulky nešetřili chválou na úspěch podmořské zbraně. Tak byl položen základ k masivnímu využití ponorek v moderním válečném konfliktu. Již 1.listopadu německý admirál Friedrich von Ingenohl prohlásil, že ponorka je tím jediným prostředkem, který by donutil „ostrovní říši“ k brzkému uzavření míru. Hned počátkem roku 1915 vyhlásilo Německo vody kolem britských ostrovů za válečnou zónu s platností od 18.února 1915, což znamenalo že bez předchozího upozornění budou německé ponorky potápět i neutrální lodě, protože se důvodně domnívají, že tyto dovážejí strategické suroviny a válečný materiál do Albionu. Proti tomuto německému rozhodnutí, se ihned ohradila vláda USA. Německo v odpovědi navrhlo zastavit ponorkovou válku za předpokladu, že USA donutí Velkou Británií dodržovat předválečnou londýnskou deklaraci o námořním právu. Tím Německo naráželo na blokádu vlastních přístavů ze strany Anglie. Americký prezident W.Wilson se pokoušel zprostředkovat dohodu, ale ta uvízla vždy na mrtvém bodě. Dne 7.května 1915 se celá situace ještě vyhrotila, když německá ponorka U-20 potopila anglický parník, na jehož palubě zemřelo 1198 lidí včetně 128 občanů USA. Nutno podotknout, že parník vezl tajně i vojenský materiál a byl důrazně varován před ponorkovou válečnou zónou. Vláda USA reagovala ostrou nótou, v které po Německu požadovala zrušení akcí německých ponorek proti civilním a neutrálním plavidlům. Německo se odmítlo vzdát ponorkové války, pokud Anglie bude i nadále využívat k vojenským účelům lodě neutrálních států a vyzbrojovat obchodní lodě a USA bude dále dodávat vojenský materiál dohodovým zemím. Nicméně na straně Německa byli i smířlivější hlasy, které nechtěli celou situaci hnát do krajních mezí. Tak padlo na německých ponorkách v platnost, že mají nejdříve loď zadržet, dovolit nasednout posádce do záchranných člunů a teprve poté jí potopit. Během roku 1915 tak německé ponorky potopily celkem 116 plavidel z nichž bylo 22 potopeno bez předchozího varování. Válka se však vlekla dál a císařskému Německu se svými spojenci začínal docházet dech. Proto určité vojenské části stále více apelovali na neomezenu ponorkovou válku. Koncem roku 1915 přišel se svou studií šéf admirálního štábu Henning von Holtzendorff, ve které dokazoval, že pokud by Německo v březnu 1916 vyhlásilo neomezenou válku, byla by Velká Británie z důvodu hospodářských těžkostí, nucena k uzavření míru. Zostřující se situace na všech válečných kolbištích se přiostřila i u ponorkové flotily. Dne 24.března ponorka UB 29 potopila francouzský parník. Mezi jeho 80 obětmi byly i 3 občané USA. Následovala ostrá nóta a hrozba přerušení diplomatických styků. Přesto však ještě USA zůstali stranou. Do podzimních voleb 1916 šla politická strana prezidenta W.Wilsona s jasným heslem, udržet USA mimo válku. Tváří v tvář hospodářské porážce však v Německu narůstali tlaky na vojenské i politické velení, po vyhlášení neomezené ponorkové války. Koncem ledna 1917 náčelník admiralitního štábu Holtzendorff předložil šéfovi generálního štábu von Hindenburgovi memorandum na neomezenou ponorkou válku. Ze studie vyplývalo, že pokud se německým ponorkám podaří měsíčně potopit 600.000 BRT, nebude britské obchodní loďstvo tyto ztráty schopno již nahrazovat (v říjnu a listopadu potápěli německé ponorky v průměru 400.000 BRT). Navíc zóna neomezené ponorkové války kolem Velké Británie, Irska, Francie, Itálie a ve východním středomoří, by odradila i značnou část neutrálních lodí a to by v konečném důsledku vedlo k pádu Velké Británie dříve, než by USA aktivně vstoupily do války. Císař Vilém II. se rozhodl pro vedení neomezené ponorkové války dne 9.ledna 1917. Dne 31.ledna 1917 obdrželi velitelé ponorek nové rozkazy. S platností od 1.února 1917 vstupovalo Německo do neomezené ponorkové války. Prezident W.Wilson se ještě jednou pokusil pro své lodě zajistit bezpečný průjezd do Anglie, ale Německo jménem císaře rezolutně řeklo ne! Dne 1.února 1917 začala neomezená ponorková válka kolem Britských a Irských ostrovů, Francie, Itálie a východního středomoří. Spojené státy vyhlásily Německu válku dne 6.dubna 1917. Do neomezené války vstupovalo Německo s celkem 99 ponorkami v tomto rozložení (43 ks v Německu, 21 ks v Belgii, 21 ks v Jaderském moři, v Tureckých vodách se plavili 4 ponorky a 10 ponorek zůstalo na Baltu. Výše tonáže obchodního loďstva potopeného německými ponorkami za období WW 1(dle německých zdrojů) --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Rok 1914………….........………...100.383 BRT Rok 1915….........………………1.191.704 BRT Rok 1916………....……....….…2.186.462 BRT 1917 – leden………….........….….328.391 BRT 1917 – únor……………..........……520.412 BRT 1917 – březen………….........……564.497 BRT 1917 – duben……….........……….860.334 BRT 1917 – květen……….…........……616.316 BRT 1917 – červen………….........……697.725 BRT 1917 – červenec…….........…….555.514 BRT 1917 – srpen………......……..…...472.372 BRT 1917 – září………….........…………353.602 BRT 1917 – říjen………………........…..466.542 BRT 1917 – listopad…………….......….302.599 BRT 1917 – prosinec……………......….411.766 BRT Rok 1917 – CELKEM….....6.149.070 BRT 1918 – leden…………….........…….295.630 BRT 1918 – únor………………........…...335.202 BRT 1918 – březen……………........……368.746 BRT 1918 – duben………………........….300.069 BRT 1918 – květen……………........……296.558 BRT 1918 – červen………………........…268.505 BRT 1918 – červenec…………......…….280.820 BRT 1918 – srpen…………….......……...310.180 BRT 1918 – září……………………...........171.972 BRT 1918 – říjen……………………..........116.273 BRT 1918 – listopad………………….........10.233 BRT Rok 1918 – CELKEM………..2.754.152 BRT Za celou první světovou válku pak německé ponorky potopily CELKEM ….. 12.284.757 BRT K tomu je ještě nutno připočíst ztráty obchodního loďstva způsobené na počátku války v roce 1914 až březen 1915 hladinovými korzáry. CELKEM ……….258.489 BRT (64 lodí) A teď otázka. Mělo Německo k neomezené ponorkové válce přistoupit ihned na počátku války, dříve než byla zvýšená úroveň ochrany a sestrojené protiponorkové zbraně?